Trocha nostalgie

Včera to byly přesně čtyři roky ode dne kdy jsme si přivezli domů naši malou šéfku Carol "Káju".

Už cestou nám ukázala, že to s ní nebude jednoduché, protože má svou hlavu. Celou cestu se na nás ani nepodívala a dávala nám jasně najevo svůj názor na své stěhování od maminky a sourozenců. Naštěstí brzy pochopila, že to s ní myslíme dobře a stala se na nás přímo závislou. Tedy hlavně na mně. A musím přiznat, že to rozhodně nebyla a není jednostranná záležitost. Kája je mou věrnou parťačkou v každé situaci. Díky ní jsem překonala některá těžká období v mém životě a hlavně jsem díky ní zažila nespočet šťastných okamžiků, na které nikdy nezapomenu. Ať už to byl náš první titul CAC na výstavě (původně jsme na ně ani nechtěli jezdit), úšpěšné složení BZH (pro nás obě velká premiéra a zvládly jsme to na první pokus), nebo i její každodení radostné pískání, když mě vidí. Nezapomenutelný zážitek mi připravila, když nám porodila sedm štěňátek. Bylo až neuvěřitelné jak snadno se z mojí malé holčičky stala maminka a to opravdu zodpovědná a startostlivá maminka. V neposlední řadě jsem se díky Káje seznámila se spoustou úžasných lidí, kteří mají stejnou spabost pro ušáky jako já.

Kája je prostě báječná, ale má také svou hrdost a na to nesmíme zapomínat. Jednou si můj manžel dovolil vyčinit jí naprocházce před cizími lidmi. Kája se urazila a celou cestu šla deset metrů od nás a nereagovala na žádné povely ani přemlouvání pamlskem. Nakonec se jí musel dojít omluvit, podrbat jí za uchem, a ona se k nám připojila a vše bylo v pořádku jako před incidetem. Je to prostě naše šéfka, která nás má omotané kolem packy ať chceme nebo ne. Ale i přesto nebo možná i právě proto ji miluji. Je to úžasný tvor, bez kterého si svůj život neumím představit.